Moje cesta z Wilhering do Eidenberg

Na nové poutní cestě Wilheringer Weg se mi obzvláště líbí etapa vedoucí z Wilheringu. Už samotný začátek pouti, kdy stojíme pod křídly anděla strážného, pro mě představuje podstatný rys poutnictví: jsme doprovázeni! V tomto duchu putuji k lanovému mostu a často je zapotřebí trpělivost, když musím čekat na trajekt. Pak mi někdo připomene, že poutnictví má také hodně společného se zpomalením a „ubráním plynu“. Po překročení řeky mě čeká stezka Treppelweg s mnoha výhledy na řeku, která pro mě se svými vodními masami symbolizuje prvotní sílu přírody. 

Když pak procházím Au do Puchenau, vzpomínám si na svou první pouť po svatopetrské stezce, kde jsem před poutí sebral kameník z Dunaje, popsal ho a nesl ho 600 km až do Cruce de Ferro, abych ho tam jako symbol završení reflexe svého života položil k tisícům kamenů jiných poutníků přede mnou. I dnes občas zvednu kámen jako symbol některých temných myšlenek a nosím ho s sebou. Někdy se mi podaří tyto myšlenky proměnit v optimismus a kámen odložit na vrcholu Koglerauer Spitz.

Teď přichází část cesty, která vede nepřetržitě do kopce. Mám rád tento úsek cesty, protože vyžaduje nasazení celého člověka. Když je tělo opravdu namáháno, děje se toho hodně i s myslí a já vnímám, jak myšlenky přicházejí a odcházejí, zvažují se výzvy, reflektuje se minulost a v obrazech se rodí budoucnost. Dobré, někdy i léčivé myšlenky, které díky podnětům na cestě často získávají překvapivou perspektivu.

Pro můj celkový zážitek z pouti je však také velmi důležitá příroda, výhledy a pohledy na této cestě, a těch je zde dostatek. Poutní cesta je pro mě vždy odrazem mého života. Nádherné lesní stezky a nudné, namáhavé chůze po silnici k tomu prostě patří, stejně jako naše vlastní vzestupy a pády v životě, Je nemyslitelné, že by náš život mohl být jen krásný nebo jen smutný. Přijetí této duality v našem bytí mi pomáhá překonávat krize a nacházet vnitřní rovnováhu.

Lidé, kteří mi na cestě pozdraví, řeknou pár slov nebo se usmějí, jsou pro mě vrcholem cesty. To mě inspiruje a usnadňuje mi to kroky.

S těmito mnoha dojmy dorazím ke svému dnešnímu cíli, městu Eidenberg. Impuls v kostele se zde nazývá „zralost“ a vyvolává ve mně další úvahy. S každou poutí trochu dozráváme, dobře vědomi si toho, že po každém zdánlivém dosažení cíle je třeba vyrazit znovu!

Wolfgang Haderer