Audioprůvodci

Čímž jsem v životě požehnán? 

Pro koho bych chtěl na své pouti zvláště prosit o požehnání? 

Pro koho mohu být já požehnáním?

Nechám na sebe působit atmosféru, která z tohoto místa vyzařuje. Dávám si čas a vnímám své vnitřní pocity. Několikrát se zhluboka nadechnu a vědomě vnímám sám sebe. Jak jsem na začátku své pouti přítomný svým tělem, i svou myslí, svou duší. Nechávám v sobě nastoupit klid. Zapálím svíčku a s důvěrou se vydám na cestu.

Co mi často brání přebývat sám se sebou?

Co mi pomáhá být v souladu sám se sebou?

Kde prožívám Boží přítomnost?

Na cestě do Eidenberku si najdu místo, odkud budu mít výhled na Dunaj. Řeka má dva břehy. Jeden leží pro mě za vodou a druhý na mé straně. Někdy nebo dokonce častěji nejsem sám se sebou, ale na druhé straně řeky. V hektickém každodenním životě, konfrontován s vlastními nebo cizími nároky, se nechávám unést. Dívám se na tento zázrak Dunaje. Voda shromážděná z hlubin země, vytryskuje v prameni. Stává se potokem, řekou. Putuje 2 850 kilometrů. Je obohacena mnoha dalšími řekami. Až nakonec ústí do moře, uzavírá vodní koloběh. Zažívám velkolepé Boží stvoření.

V čem jsem ve svém životě již selhal?

Zažil jsem, že na zlomech života může vzniknout něco nového?

Jaké plány, které mi život překazil, bych chtěl svěřit Bohu?

Vznik a zánik, konec a nový začátek mohu zažít také v přírodě. Když procházím lesem, vnímám například stopy minulých bouří. Na mrtvém dřevě objevuji nové, mladé rostlinky. Z holých míst opět vyrůstá nová vegetace. I v mém životě nešlo vždy všechno hladce. Zlomy, neúspěchy, loučení mi dělají starosti. A přesto se s časem může něco změnit. Roste něco nového. Hudebník Leonard Cohen zpívá: "There is a crack in everything. That's how the light gets in." Ve všem se najde trhlina. Tudíž se dovnitř dostává světlo.

Jaké mám zkušenosti s nasloucháním lidem, přírodě a Bohu?

Co brání vnímavému naslouchání?

Co pomáhá správně naslouchat?

První slovo řehole svatého Benedikta je výzvou k naslouchání. To může být důležitým vodítkem v hlučné době, která nás často činí hluchými k vnitřnímu hlasu. Ze správného naslouchání jeden druhému vyrůstá poslušnost. Takto říká svatý Benedikt. Na cestě se dnes soustředím na naslouchání. Co vnímám? Cvrlikání ptáků Vítr. Listí šustící pod mýma nohama. Člověka, který na mě mluví. Přitom vnímám, co ve mně tyto tóny a hluky vyvolávají.

Kde se v našem světě a v mém životě ztratila správná míra?

Jaký je můj úkol jako křesťana při ochraně stvoření?

Napadá mě nějaká oblast, kde se vzdání se něčeho může stát obohacením?

Pro svatého Benedikta je velkou starostí správná míra ve všem. Každá doba má sklon k nemírnosti – i ta naše. Vzpomeňme jen na náš vztah ke stvoření. Hledání správné míry je pro nás důležitým podnětem. Při chůzi pozoruji své vlastní tempo. Přitom zvažuji, co a kolik si toho nesu ve svém batohu. Jaké mám nároky na cesty, ubytování, stravu?  Dále se dívám na krajinu, která mě obklopuje. Co je ještě původní příroda? Co lidé změnili? Tyto otázky mě vedou k zamyšlení.

Co je pro mě radost a břemeno života ve společnosti?

Čím přispívám společnosti?

Kde mě podporují ostatní?

Na prostranství před kostelem Bründl-Kirche v Bad Leonfeldenu a na další cestě pozoruji stromy. Některé stojí osamoceně, vzpřímeně. Rozprostírají se v plnosti. Jejich tvar je jasně vymezený, ale jsou více než ostatní vystaveny větru. Jiné rostou těsně vedle sebe, téměř v sobě. Některé se doplňují. Jiné si překážejí ve svém vývoji. Přemítám o tom, jak se dají tyto stromy spojit s mými vlastními vztahy.

Jaký životní sen mě naplňuje? 

Čím už byl zklamán? 

Jaký sen by mohl mít Bůh o mně?

Šíře krajiny na poutní cestě mě při chůzi vybízí ke snění. Přemýšlím o své budoucnosti a o tom, jaké cíle bych ještě chtěl v životě uskutečnit. Klášter Vyšší Brod zažil vzestupy i pády. Poprvé jej osídlili cisterciáčtí mniši z Wilheringu. Nacisté a komunisté jej zrušili. Na počátku 90. let 20. století však klášter ožil novým životem. Budovy jsou postupně restaurovány. Co ve mně vyvolává tato věta? Bůh mě nenechá zahynout, budu-li v něj doufat.

Jaké je poslání mého života?  

Kde se protíná povolání a poslání? 

Slyším v mém životě Boží volání?

Ve dvoře farního úřadu ve Vorderweissenbachu zurčí umělecky ztvárněná fontána. Voda se pohybuje, nese v sobě nesčetné množství informací, čistí, hasí žízeň. Bez vody neexistuje život. Díky vodě zůstává něco v proudu.

Možná zde slyším volání, abych se vydal k pramenům života. „Všechny mé prameny pramení v tobě, můj Bože,“ tak zní závěrečný verš 87. žalmu. Před obrazem Zvěstování Panny Marie ve dvoře fary ve Vorderweissenbachu mohu meditovat nad otázkami poutní cesty.

Kde nacházím oporu ve svém životě? 

Dokážu udržet ticho? 

Jaký význam má pro mě Písmo svaté?

Na cestě zvednu větev. Pevně ji sevřu v ruce. Obejmu ji a cítím sílu tohoto dřeva. Nechám to na sebe chvíli působit. Krajina Horního Lipinska mě zve, abych se ponořil do sebe. Nechal myšlenky za sebou a nechal se obdarovat přírodou. Dnes nic nemusím. Mohu být prostě takový, jaký jsem. Prostě být. Nechávám se unášet.

Kde v mém životě zažívám lásku? 

Jak předávám lásku dál? 

Co pro mě znamená láska?

Svatý Bernard neúnavně hovoří o Boží lásce a o reakci člověka na ni. Boží láska k lidem je milosrdná. Bůh je miluje skrze utrpení. Ve svém okolí hledám zdroje světla: Sluneční paprsky, třpyt na mokrých listech, malá okénka světla mezi mraky, paprsky mezi větvemi stromů. Snažím se vcítit do tepla tohoto světla. Vstřebávám ho do sebe.

Co sdílím s ostatními lidmi? 

Jak bych mohl rozdávat ze svého nadbytku? 

Kdo potřebuje mou pomoc?

Příběh chasídských Židů, který nám předal filosof Martin Buber, vypráví následující: Starý rabín se jednou zeptal svých žáků, jak se určuje hodina, kdy končí noc a začíná den. „Je to tehdy, kdy lze z dálky rozeznat psa od ovce?“ zeptal se jeden z jeho žáků. „Ne,“ odpověděl rabín. „Je to tehdy, když lze rozeznat jabloň od břízy?“ zeptal se jiný. „Ne,“ odpověděl rabín. „Ale kdy tedy?“ zeptali se žáci. „Je to tehdy, když se podíváš do tváře jakéhokoli člověka a uvidíš v ní svou sestru nebo svého bratra. Do té doby je noc ještě u nás.“

Co dělám pro své tělo a svou duši? 

Jak mohu ohleduplně zacházet sám se sebou? 

Kolik času si vyhrazuji pro vnitřní usebranost a modlitbu?

Vnímám své tělo a v duchu podnikám cestu od špiček prstů až po temeno hlavy. Snažím se přitom vnímat své svaly a orgány. Možná si přitom všimnu, že s některými částmi svého těla téměř nejsem v kontaktu. Moje tělo funguje jako zázračný stroj, většinou zcela přirozeně. Trávení, metabolismus, srdeční tep – nic z toho nemusím aktivovat sám. Dýchám. Probouzí se ve mně vděčnost a úcta.

Co mě v mém životě naplňuje až po okraj? 

Má víra význam pro můj každodenní život? 

Umím přijímat a předávat dál?

Bernard z Clairvaux ví, že člověk může dát jen to, co předtím přijal. Svým obrazem mísy, trubky jasně ukazuje, že být křesťanem znamená vždy nejprve být naplněn Boží láskou, kterou pak předáváme dál ostatním. Skládám ruce do misky a nabíráme do ní vodu v Rodlu nebo u lesního koupaliště Gramastettenu. Přitom na sebe nechávám působit obraz mísy, trubky a navazující otázky.

Co dává mému životu směr? 

Co jsem si během pouti nově uvědomil? 

Jaký bude další krok v mém životě?

Bernard označuje Marii, Matku Ježíšovu, jako hvězdu moře. V dobách bez kompasu a navigace se námořníci orientovali podle hvězd. Maria jako hvězda moře je jako navigační zařízení, které nás vede k Ježíši Kristu, jejímu synu. Na břehu Dunaje u Ottensheimu si udělám čas na ohlédnutí za uplynulými dny. Jsem zase zpátky u Dunaje, u velké řeky, tentokrát zcela u sebe na této straně.

žehnající | sbírající | zrající | naslouchající | zmírňující | jednotící | snící | volající | chovající | milující |  sdílející | dopřávající | plnící | směřující | putující